Jorkšírský teriér
Jorkšírský teriér
Pamatuji si na den, kdy mě vzali od maminky. Byl jsem velice smutný a vystrašený. Moje mléčné zoubky sotva vyrostli a opravdu jsem měl být ještě u maminky, ale ona byla taková nemocná a lidé stále mluvili o tom, že chtějí peníze a jde jim na nervy ten nepořádek, který já a moje sestra děláme. Tak nás dali do klece a vzali na neznámé místo. Pouze nás dva. Choulili jsme se k sobě a byli jsme tak vystrašení. Stále nás nikdo nepřišel pohladit a mít nás rád. Tolik nových věcí, zvuků a pachů. Jsme v obchodě, kde je tolik různých zvířat. Některá piští, jiná mňoukají, další pípají. Moje sestřička a já jsme natlačení v malé kleci. Slyším i jiná štěňátka. Vidím lidi, kteří se na mne koukají, líbí se mi ,,malí lidé´´- děti, vypadají tak mile a směšně, jakoby si chtěli se mnou hrát. Celý den zůstáváme v malé kleci; někdy protivní lidé bouchnou do skla a vylekají nás. Často nás vyndávají ven, aby nás ukázali lidem. Někteří jsou jemní, jiní nám způsobují bolest; vždy slyšíme: ,,Ach, jací jsou rozkošní, chtěl bych jedno domů, ale nikdy si nás nikdo nevezme.
Dnes jsem byl u veterináře. Bylo to zvláštní místo a já jsem se bál. Dostal jsem nějaké injekce, ale moje nejlepší kamarádka, malé děvčátko, mne jemně držela a povídala, že to bude v pořádku. Tak jsem se uklidnil. Veterinář musel říkat něco smutného mé milované rodině, protože vypadali strašně smutní. Zaslechl jsem něco jako ,,silná dysplazie kloubů´´ a něco o mém srdci. Zaslechl jsem veterináře zašeptat něco o rádobychovatelích a že moji rodiče určitě nebyli testovaní. Nevím, co to všechno znamená, ale bolí mne vidět moji rodinu takovou smutnou. Ale stále mne milují a já je mám také stále velice rád.
Už je mi 6 měsíců. Ve věku, kdy jsou jiná štěňátka silná a bláznivá, mne hrozně bolí jenom se pohnout. Bolest nikdy nepřestávala. Bolí mne běhat a hrát si s mým milovaným děvčátkem a těžko se mi dýchá. Snažím se ze všech sil být silným štěňátkem, jakým bych měl být, ale je to těžké! Láme mi to srdce, když vidím děvčátko takové smutné a když slyším mamku a taťku říkat, že ,,asi už nastal ten čas´´. Několikrát jsem byl na to místě u veterináře a zprávy nikdy nebyly dobré. Vždy mluví o ,,dědičných problémech´´.
Já přeci chci jen cítit teplé sluneční paprsky, hrát si a tulit se k mojí rodině. Minulá noc byla nejhorší. Bolest byla mou stálou společnicí. Teď už mne bolí i se postavit a napít se. Chci se postavit, ale můžu už jen kňučet bolestí.
Stůl u veterináře je takový studený. Tak hodně se bojím. Všichni lidé mne objímají a hladí. Pláčí do mého kožíšku. Cítím jejich lásku a smutek. Podařilo se mi jemně oblíznout jejich ruce. Ani veterinář nevypadá dneska tak přísně. Je jemný a cítím jakousi úlevu. Děvčátko mne drží jemně a já jí děkuji za všechnu lásku, co mi dala. Cítím jemné píchnutí v přední tlapce. Bolest začíná ustupovat. Cítím, jak na mne jde klid. Teď můžu něžně olízat její ruku. Začínám vidět sny: vidím přicházet mojí maminku a mé bratříčky a sestřičky na vzdáleném zeleném místě. Říkají, že tam není bolest, jen pokoj a štěstí. Dávám mé rodině sbohem jediným způsobem, který znám - slabým zavrtěním ocásku a přitulením se. Doufal jsem, že s nimi strávím hodně, hodně měsíců, ale nebylo mi to souzeno. ,,Víte´´, povídal veterinář, ,,štěňata v pet-shopech nepochází od etických chovatelů´´. Bolest teď ustává a já vím, že přejde mnoho let, než uvidím svou milovanou rodinu znovu.